To ráno bylo už taky úplně divné, všichni byli na zahradě, kromě mě a mamči. Ta měla ležet na nějakém červeném hadru a já se jako jediná musela koupat a vyfoukávat - vypadala jsem jako chlupatá kulička! Byla jsem celá tak nějak podivně čistá, až moc.
Nakonec si pro mě přijeli ti, kteří tady byli už před pár týdny a prohlíželi si mě. Nějakou chvíli mě nechali spát, pak mi ale máma dupla na tlapku. Nevím, kam koukala, ale když vám šlápne na nožku 40 kilo, není to nic moc. Zakvíkala jsem, ukázala bebí a rázem jsem měla veškerou pozornost. Cha! Takhle se na ty dvounožce musí.
Nakonec se rozloučili a v náruči mě vynesli ven, pak mě předali a zamířili jsme k takovému velkému černému autu. Ostatní se měli vrátit domů a já jako poslušná holka jsem chtěla taky, ale nepustili mě ti divní dvounožci, co jsem viděla teprve podruhé v životě.
Naložili mě do auta a vyrazili se mnou pryč. Plakala jsem a chtěla zpátky domů, ale oni byli úplně hluchý. Sice mě utěšovali, ale aby mi vrátili domů, to ne. Pomoc, únos!
Nakonec jsem přece jen našla polohu na ležení a uklidnila se, cesta mě uspávala a já už tak byla dost unavená, ale spát u nich jsem nechtěla. Navíc se mi z toho nakonec začal zvedat i žaludek a chtěla jsem prostě ven. Zastavili se mnou na nějakém place, kde to divně smrdělo, kolem jezdilo spoustu aut a dokonce i takový obří - prý kamiony! Oběhla jsem auto, chtěla jsem dovnitř, ale příroda byla silnější než já. Pak mně ještě nutili vodu, ale to jim nevyšlo, nedala jsem se. Vůbec se mi tam nelíbilo a jediné bezpečné místo bylo pod autem. Chvíli to trvalo, než jsem se dostala do auta a mohla jsem ležet v náruči. Jo, ono to asi zas tak zlé nebude.
Náruč ale není na spaní ideální, ti dvounožci jsou tak příšerně malí, to vám teda řeknu. Vedle ale bylo dost místa, tak jsem se uvelebila a usnula. Občas jsem jen zkontrolovala, že se mi ty lidi nikam neztratili a trošku se víc uvelebila. Zastavovali jsme pak ještě třikrát, ale ani jednou jsem už z auta nemusela. Kam bych taky chodila, že jo. Jenže potom odešla ta, co vedle mě celou dobu seděla, a když se vrátila, nesla sebou takovou podivnou a smrdící krabici. Fuj! Co jsi to kde sebrala! Furt aby vás pes hlídal...
No nic, hlavně tu krabici dej dopředu a pojď si zase sednout, ať můžeme jet. Ono se v tom autě tak krásně spí :3 Probudili mě pak po době, to jsme stáli kdesi na nějaké zahradě, vzali mě do náruče a odnesli do domu. Bylo tam moc divných dvounožců, raději jsem se schovala a vydala se na průzkum. V té krabici, co byla s námi v autě, je zvíře, ale divný a malý! A vůbec ne přátelský, zavrčelo na mě. Pche, si vrč, já to umím taky. Nechala jsem ho být a šla zkoumat ty zelené super kytky, ale okusovat je prý nesmím, chm. >.<
Šla jsem pak objevovat zahradu, ale je strašně veliká a děsivá, lepší bude, když zůstanu na terase. Jsou tam super schody, na kterých se skvěle spí, ale ten zedník, co je stavěl, to musel být strašný lempl. Jsem mnohem menší než moje mamka a na schody se stejně nevejdu, padají mi tlapky nebo zadek. Měli by s tím něco udělat.
Na večer jsem pak šla spát dovnitř naštěstí, byla jsem ráda, celá ta zahrada byla taková temná a hrozivá, kdežto vevnitř bylo dobře a hlavně těch hraček, co tam bylo! Přitulila jsem se nakonec k losíkovi a ten hadr, ze kterého byla cítit mamča, ten jsem ignorovala, když mi tak ošklivě šlápla. No ale trošku se mi po ní přece jen stýská, nicméně oni ty dvounožci taky půjdou. Sice je budu muset ještě trochu vychovat, ale ono to půjde s nimi. Věřte mi, že jo.
Nakonec si pro mě přijeli ti, kteří tady byli už před pár týdny a prohlíželi si mě. Nějakou chvíli mě nechali spát, pak mi ale máma dupla na tlapku. Nevím, kam koukala, ale když vám šlápne na nožku 40 kilo, není to nic moc. Zakvíkala jsem, ukázala bebí a rázem jsem měla veškerou pozornost. Cha! Takhle se na ty dvounožce musí.
Nakonec se rozloučili a v náruči mě vynesli ven, pak mě předali a zamířili jsme k takovému velkému černému autu. Ostatní se měli vrátit domů a já jako poslušná holka jsem chtěla taky, ale nepustili mě ti divní dvounožci, co jsem viděla teprve podruhé v životě.
Naložili mě do auta a vyrazili se mnou pryč. Plakala jsem a chtěla zpátky domů, ale oni byli úplně hluchý. Sice mě utěšovali, ale aby mi vrátili domů, to ne. Pomoc, únos!
Nakonec jsem přece jen našla polohu na ležení a uklidnila se, cesta mě uspávala a já už tak byla dost unavená, ale spát u nich jsem nechtěla. Navíc se mi z toho nakonec začal zvedat i žaludek a chtěla jsem prostě ven. Zastavili se mnou na nějakém place, kde to divně smrdělo, kolem jezdilo spoustu aut a dokonce i takový obří - prý kamiony! Oběhla jsem auto, chtěla jsem dovnitř, ale příroda byla silnější než já. Pak mně ještě nutili vodu, ale to jim nevyšlo, nedala jsem se. Vůbec se mi tam nelíbilo a jediné bezpečné místo bylo pod autem. Chvíli to trvalo, než jsem se dostala do auta a mohla jsem ležet v náruči. Jo, ono to asi zas tak zlé nebude.
Náruč ale není na spaní ideální, ti dvounožci jsou tak příšerně malí, to vám teda řeknu. Vedle ale bylo dost místa, tak jsem se uvelebila a usnula. Občas jsem jen zkontrolovala, že se mi ty lidi nikam neztratili a trošku se víc uvelebila. Zastavovali jsme pak ještě třikrát, ale ani jednou jsem už z auta nemusela. Kam bych taky chodila, že jo. Jenže potom odešla ta, co vedle mě celou dobu seděla, a když se vrátila, nesla sebou takovou podivnou a smrdící krabici. Fuj! Co jsi to kde sebrala! Furt aby vás pes hlídal...
No nic, hlavně tu krabici dej dopředu a pojď si zase sednout, ať můžeme jet. Ono se v tom autě tak krásně spí :3 Probudili mě pak po době, to jsme stáli kdesi na nějaké zahradě, vzali mě do náruče a odnesli do domu. Bylo tam moc divných dvounožců, raději jsem se schovala a vydala se na průzkum. V té krabici, co byla s námi v autě, je zvíře, ale divný a malý! A vůbec ne přátelský, zavrčelo na mě. Pche, si vrč, já to umím taky. Nechala jsem ho být a šla zkoumat ty zelené super kytky, ale okusovat je prý nesmím, chm. >.<
Šla jsem pak objevovat zahradu, ale je strašně veliká a děsivá, lepší bude, když zůstanu na terase. Jsou tam super schody, na kterých se skvěle spí, ale ten zedník, co je stavěl, to musel být strašný lempl. Jsem mnohem menší než moje mamka a na schody se stejně nevejdu, padají mi tlapky nebo zadek. Měli by s tím něco udělat.
Na večer jsem pak šla spát dovnitř naštěstí, byla jsem ráda, celá ta zahrada byla taková temná a hrozivá, kdežto vevnitř bylo dobře a hlavně těch hraček, co tam bylo! Přitulila jsem se nakonec k losíkovi a ten hadr, ze kterého byla cítit mamča, ten jsem ignorovala, když mi tak ošklivě šlápla. No ale trošku se mi po ní přece jen stýská, nicméně oni ty dvounožci taky půjdou. Sice je budu muset ještě trochu vychovat, ale ono to půjde s nimi. Věřte mi, že jo.